Dveře do světa psích sportů mi otevřela moje vysněná fenka australského ovčáka. Společnou práci jsme si okamžitě oblíbily, protože radost z nových věcí, které se učíme, jen tak něco nepředčí. Psím aktivitám dnes věnuji podstatnou část volného času. Monklí od štěňátka vedu ke sportovní všestrannosti – abychom to měly pestré, věnujeme se kromě canicrossu velmi aktivně poslušnosti, dogdancingu, dogfrisbee a noseworku.

​

​

Mushingové disciplíny mě vždy fascinovaly, a tak jsme pár dní po prvních narozeninách vyzkoušely běh se psem a ihned bylo jasné, že u něj zůstaneme. Absolvovala jsem výběhy u téměř desítky různých trenérů, začala o canicrossu přemýšlet komplexněji, postupně jsem získávala potřebné znalosti a dovednosti. A především představu, jak by měl tréninkový program pro týmy bez předchozích zkušeností ideálně vypadat.

​

​

Při tréninku canicrossu kladu důraz na psa, jeho bezpečný a zdravý pohyb. Z tohoto důvodu vždy budeme začínat rozehřátím a končit vychozením. Zásadní je pro mě vybudování stabilních základů a nadšení, které přetrvá v dlouhodobém horizontu. Proto budeme pilovat koncentraci na tah, často zařadíme různorodá cvičení na stranové povely, klidné starty či bezkontaktní předbíhání. To vše posiluje vzájemné porozumění a vytváří souhru psa se psovodem. Zážitek ze společného běhu pak bude nepřekonatelný.

​